Nábytek v Evropě v 19. století
V období rozkvětu a posléze i pádu vlády Napoleona I., francouzského císaře, se objevuje nový umělecký směr tzv. empír. Jedná se o další vývojový stupeň navazující na klasicismus. V Evropě je lídrem tohoto uměleckého směru Francie a to díky významnému politickému postavení a živému vyjadřování představ doby.
Oficiálním zdrojem pro veškerou uměleckou činnost se stalo antické umění, jeho významným tvůrcem Napoleonova císařství byl Jacques Louis David. Ztvárňoval vynikajícího malíře a konstruktéra nábytku v tehdejším interiéru s věrnou kopií z Řecka a Říma.
Umělecký styl – empír je oproti předcházejícím slohům daleko těžkopádnější a ne tolik nápaditý. Spíše se jedná o jednoduchý a studený směr, ve kterém se ztrácí bezprostřední zájem o vztahy v domácím prostředí. Je zde upřena hlavně pozornost na úctu k antickým hodnotám.
Lidé, kteří si zařizují své byty, rezignují a nechávají si zařizovat svá obydlí podle toho, co je zrovna módní. Oslabuje se tak smysl pro užitečnost jednotlivých kusů nábytku.
Tato léta však v umění přinášejí i klady. Tím, že se bydlení zjednodušilo i ve vyšších vrstvách, vstupuje do popředí důstojnost člověka a projevuje se i jeho humanita, která je vnímána jako životní požadavek.
K největší změně v obydlí dochází v ložnici, která se výrazně vyčleňuje ze společnosti a stává se tak ryze soukromou místností. Zařízení ve všech místnostech domu je velmi střízlivé a nábytek je řemeslně dokonalý. Sedací nábytek je konstruován tak, aby byl ve všech směrech pohodlný a účelný. Přichází velká vlna z Anglie, kdy se prosazuje volné čalounění vyhovující důstojnému sezení.
Mezi stoly vládne lehkost a větší tabule jsou tvořeny z menších stolků. Velice oblíbené v této době v Evropě jsou malé stolky na trojnožce a jiné odkládající či přístavné stoličky. Velkého zájmu se těší také květinové stolky, jelikož lidé si zakládají na bohaté květinové výzdobě. Vzniká také stůl podobný psacímu stolu, který známe dnes, a to díky praktickým skřínkám po obou dvou stranách pro ukládání spisů.
Empírový nábytek působí velmi přísným dojmem, a to proto, že je zde kladen hlavně důraz na praktičnost a účelnost. Dekorativní prvky se u tohoto nábytku příliš nepoužívají, pouze je možné sledovat podobnost s antickou architekturou, pro kterou jsou typické sloupy, pilíře a detailní ornamenty.
Charakteristickým dekorativním prvkem je rámové zlacení hlavně na černém nábytku. Uplatňuje se přirozená barva dřeva. Velice oblíbenou barvou je mahagon a různě světlé kořenice. Zařízení je sestavováno hlavně ze dřeva smrkového, lipového nebo topolového, kdy je ještě důležitá povrchová úprava například dýhami z cennějších dřev, jako jsou cedr, třešeň či hruškové dřevo.
Po Napoleonově vítězství v Egyptě přichází k antickým motivům i egyptské zdobení reliéfními bronzovými zlacenými ozdobami. Na čelech postelí se objevují postavy géniů se zbraněmi, motivy vavřínů a postavy vyjadřující vítězství.
Nemajetní lidé nahrazují bronzový nábytek pozlaceným dřevem, vždy se ale dbalo na barevné odlišení těchto dvou stylů zdobení. Velké uplatnění měli výrobci nábytku soustřeďující se hlavně na postele a psací stoly. Nejčastěji se setkáváme s lůžkem, které připomíná loďku, a který je často doplňován i nočním stolkem ve tvaru hranolu se sloupky. Setkáváme se s různými typy psacích stolů jako je třídílný nástavec se zásuvkami a přihrádkami, dále se používal psací stůl se žaluziovým zavíráním a v neposlední řadě se jako psací stůl uplatňují i jednoduché formy komody a to zvláště v měšťanské domácnosti.
Ve dvacátých letech 19. století se pomalu antické vnímání zlatého empíru vtahuje do pozadí a uplatňuje se spíše přirozenost člověka a volné přírody. Nejprogresivnější vývoj je spatřován v malířství a z něj potom čerpají i umělečtí řemeslníci. Ne jeden architekt a truhlář je inspirován náměty a barevností malířského umění.
Přichází umělecký styl zvaný Biedermeier. Jedná se o klidný a přiměřený směr, který respektuje hodnoty z minulosti, ale zároveň dokáže svým stylem naplnit interiéry středověkých domů, aniž by docházelo k výrazným disonancím. Základem tohoto směru je měšťanstvo, které bývá velkým vzorem i pro šlechtu.
Úkolem bytového zařízení tohoto směru není v žádném případě – oslnit, nýbrž účelně zužitkovat místnost. Středem obydlí je obyčejná světnice, která má u stěny pohovku s mahagonově leštěným stolkem. To jak jsou kusy nábytku rozmístěny, je dáno zálibami dané rodiny.
V jídelně nacházíme velký rozkládací stůl, bufet a židle podél všech stěn. Ložnice je velmi intimní, skoro prázdná a tichá. Skříně na ukládání šatů jsou mimo ložnici a je k nim určena speciální místnost.
Nábytek je měkký, plynulý s obrysovou linií, která je nápadná hlavně u pohovek a u opěradel židlí. Žádná výzdoba se neopakuje u více souprav, každá souprava je originál. Stůl je obvykle kruhový, na jedné silné noze s trojúhelníkovou podstavou.
Novým druhem nábytku se staly skleníky. Název je odvozen od jejich účelnosti – ukládalo se do nich totiž sklo, porcelán a další upomínkové předměty. Lidé v této době totiž měli srdečný vztah k věcem, které dostávali, a tak je rádi vystavovali na vitrínách se zrcadly a těšili se jejich blízkosti.
Hlavní úlohu tohoto směru měla střední Evropa, konkrétně vídeňští, čeští a němečtí výrobci. Nábytek dosahoval vynikající kvalitní úrovně a obvykle si bohatší měšťané objednávali u výrobce několik modelů různých typů židlí, které si doma po nějakou dobu zkoušeli, teprve potom zaplatili a objednali tu nejpohodlnější.
Postupným zprůmyslňováním výroby a s růstem povrchnosti jde biedermeier do pozadí a hledá se jiný sloh, který by jej uměl správně nahradit. Hledá se doslova spása v rokokovém tvarosloví. Přichází tedy období druhého rokoka, kdy se napodobuje rokokový nábytek avšak již bez jemného původu a dřívější logiky. To celé samozřejmě vede k radikální změně a v polovině 19. století dochází k jeho úpadku.
Přichází řezba – nový zdobný prvek, který naprosto ovládl výzdobu nábytku. Barvy dřeva jsou spíše temné a opět se uplatňuje hlavně mahagon a eben. Křesla se začínají rozkládat doširoka a na šíři získávají i psací stoly. Nábytek se tak stal dominantnější a zároveň zintimněl.
Centrem místnosti byl sedací kout, u kterého se scházela celá rodina a přátelé. Velice oblíbenými se staly pohovky s velkou mírou čalounění, plyšová křesla a velké množství zrcadel v jedné místnosti.
Roku 1851 na světové výstavě v Londýně se projevují první ohlasy na renesanci a baroko. Do nábytkářského průmyslu vniká nový myšlenkový i ideový směr a průmyslově se vyrábějí předměty, které se do té doby vyráběly výhradně rukama řemeslníků.
Obecně lze říci, že se otupil smysl pro materiál a jeho kvalitní vlastnosti. Začal se používat plech tam, kde se dříve využíval bronz či keramika. Bylo tedy nanejvýš nutné povzbudit ušlechtilou výrobu. Proto vzniká v Anglii hnutí za obrodu uměleckého řemesla. Na podporu této činnosti vzniká první uměleckoprůmyslové muzeum v Londýně.
Průmyslová výroba byla stále více a více oblíbená a nabízela spíše levné napodobeniny než kvalitu. Zmizelo mahagonové leštěné dřevo a bylo nahrazeno dřevem dubovým, z kterého se vyráběl nábytek dle vzorů italské renesance.
Takto vznikaly obrovské kredence, mohutné stoly s plno židlemi a kožené polštáře. Tyto novorenesanční prvky přetrvávají až do konce 19. století. Jen krátkou epizodou na konci století přinesla gotika ze 14. století a o slovo se přihlásili puritáni se svými čistými, rekonstruovanými a idealizovanými tvary.
Poslední desetiletí devatenáctého století nepřineslo tedy nic nového. Toto období se označuje spíše za období chaosu v uměleckém stylu a míchá se rokoko s přežívající novorenesancí. Nikdo nepřichází s něčím novým, až o mnoho let později teprve vystupuje na obdiv moderní směr, ale to už vklouzáváme do moderní doby a do domova dnešního moderního člověka v Evropě.
Pro více informací na téma Nábytek v 19. století vyzkoušejte: